Drobečková navigace

Úvodní stránka > Výročí osobností > Leden

Leden

Reynek Bohuslav

(* 01.01.1970 - † 28.09.1971)

* Petrkov

básník křesťanského zaměření, překladatel a vydavatel poezie, grafik.

Bohuslav Reynek se narodil v rodině statkáře na zámečku v Petrkově. S petrkovským zámečkem spojil téměř celý život. Vystudoval reálku, začal studovat techniku, ale větší zájem měl o poezii a malířství. Proto studium vzdal a vrátil se do Petrkova. Spolupracoval s vydavatelem J. Florianem na jeho edicích, účastnil se na nich překlady, svými pracemi i grafikou. Sám vydával bibliofilskou edici Sešity poezie.

Po studiích reálky žil Bohuslav Reynek ve Francii, kde se oženil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou a pravidelně žil s rodinou půl roku v Petrkově a půl roku ve Francii. Od roku 1936 žili trvale v Petrkově, a to i po znárodnění zámečku a statku po roce 1948.

Bohuslav Reynek žil křesťansky pokorným až asketickým životem, do roku 1957 pracoval jako zemědělský dělník. Potom se věnoval psaní poezie a grafické tvorbě.

Tvorba:

Básnické spisy, Dnes jen o té prašivině, Jasný prsten, Měsíc a jíní / La lune et le givre, Odlet vlaštovek, Ostny v závoji, Petrkov, Rty a zuby, Rybí šupiny, Rybí šupiny Rty a zuby Had na sněhu, Svěcení (kůže), Vlídné vidiny, Zima jde do Betléma

Hašek Jaroslav

(* 30.04.1883 - † 03.01.1923)

* Praha

Jaroslav Hašek byl publicista, novinář a spisovatel.

Jaroslav Hašek byl synem středoškolského suplenta, pozdějšího bankovního úředníka. Později do rodiny ještě přibyl o tři roky mladší bratr Bohuslav a svěřenka Marie. K životu rodiny patřily neustálé starosti, nouze a strach o existenci. Otec začal potají pít, a když bylo Jaroslavovi třináct, zemřel. Majetkové poměry rodiny se po jeho smrti ještě více zhoršily. Jaroslavovo dětství bylo poznamenáno neustálým stěhováním rodiny z místa na místo. Pocit vykořenění, otlučené domy se stísněnými dvorky, naplněné křikem ušpiněných a otrhaných dětí, malost a malichernost života, hádky na pavlačích, temné a studené byty, to byly dojmy, které jeho dětství určovaly.
Jako dítě byl Jaroslav Hašek spíše zastrašený a ostýchavý. Ministroval v kostele u sv. Štěpána a znal výborně katechismus. Po smrti otce však Jaroslav rychle překonává zábrany školy a výchovy a pod vlivem kamarádů rozvíjí svůj temperament.

Jaroslav Hašek začal studovat na gymnáziu, kde byl v primě jeho třídním učitelem Alois Jirásek, kterého Hašek upřímně nenáviděl. Uprostřed protestů proti zrušení rovnoprávnosti českého jazyka ve školách Hašek vytlouká okna v německém stavovském divadle, zapaluje ohradu jednoho Němce a hází kameny na nuselskou policejní stanici. Pro účast na politické demonstraci byl Hašek ze studií na gymnáziu vyloučen. Učil se drogistou, nakonec maturoval na Československé obchodní akademii v Praze.

Po studiích nastupuje Jaroslav Hašek na místo bankovního úředníka v bance Slavia. Brzy však toto místo opouští - láká ho bohémský život, jemuž se zcela oddává. Jako tulák se vydává pěšky na cestu přes Slovensko, Halič a Uhry.

Jaroslav Hašek se seznámil s českými anarchisty a postupně se dostal do jejich vedení. V roce 1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost. V roce 1907 se setkal s Josefem Ladou

Jaroslav Hašek začal pracovat jako novinář, ale začal mít problémy s alkoholem, které se postupně zvětšovaly. Seznámil se s Jarmilou Mayerovou, se kterou se oženil.

Od roku 1908 redigoval Jaroslav Hašek Ženský obzor, od 1910 satiristický časopis Svět zvířat. Přispíval do Českého slova, Čechoslovanu, Pochodně a Humoristických listů.
V roce 1911 založil Jaroslav Hašek Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde se stal i hlavním účinkujícím.

V roce 1915 Jaroslav Hašek dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, proto byl nějakou dobu hledaný. V září 1915 se nechal zajmout a roku 1916 vstoupil do československých legií.

Přes Jugoslávii se Jaroslav Hašek dostal do Ruska, kde v roce 1918 v Moskvě vstoupil do české sociálně demokratické strany. V roce 1918 vstoupil do Rudé armády. Byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci.

V prosinci roku 1920 přijel Jaroslav Hašek zpět do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj. Hašek působil v kabaretu Červená sedma.

Kvůli zhoršujícímu se zdraví, které bylo podlomeno alkoholem, pobytem v zajateckých táborech a prací v Rudé armádě, se Jaroslav Hašek přestěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde chtěl dokončit své dílo. Na podzim roku 1922 Hašek v opilosti přislíbí, že koupí zchátralý dům pod lipnickým hradem. Zrekonstruuje ho a v listopadu 1922 se přestěhuje. Obývá však pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky a ta mu slouží jako ložnice i pracovna. Na drátěné vložce u okna odpočívá, spí a také diktuje asistentu Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. V té době je již těžce nemocen.

Poslední dny a týdny Haškova života jsou truchlivé. Jeho tělo jako by opuchlo, špatně chodí, otékají mu nohy. Trápí ho žaludek a často i během diktování se mu udělá nevolno.
Jaroslav Hašek zemřel ve věku nedožitých čtyřiceti let na ochrnutí srdce. Peripetie provázející Haškův život nekončí ani po jeho smrti. Peníze na obřad ani rakev nejsou a nenajde se nikdo, kdo by to byl ochoten zaplatit. Je tedy nutné Haška pohřbít na dluh. Další problém je s farářem, který Haška považuje za bezvěrce a trvá na tom, aby byl Hašek pohřben v koutě hřbitova za márnicí v místě, kam se pohřbívají sebevrahové. Nakonec po dlouhém vyjednávání farář souhlasí, aby byl Hašek pohřben k zadní zdi. Teprve po létech vznikla z popudu Eduarda Basse společnost, která za přispění dědiců obložila do té doby skrovný hrob deskami z posázavské žuly.

V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník od Karla Nepraše.

Tvorba:

Abeceda humoru A/L, Aféra s křečkem a jiné povídky, Autoportréty, Črty, povídky a humoresky z cest, Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, Dekameron humoru a satiry, Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky, Dobrý voják Švejk v zajetí, Dva tucty povídek, Fialový hrom, Galerie karikatur, Hašek a válka, Hašek v kostce, Humoresky, Idylky z pekla, Jak bylo, jest a bude?, Jak se máme chovati, Jaroslav Hašek mezi svými, Jaroslav Hašek ve fotografii, Jen pro dospělé muže!, Když bolševici zrušili vánoce, Lidožroutská historie, Lidský profil Jaroslava Haška, Loupežný vrah před soudem, Má drahá přítelkyně Julča, Májové výkřiky, Malá zoologická zahrada, Maloměstský pitaval, Moje zpověď a jiné povídky, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Můj přítel Hanuška a jiné humoresky, Nemravné kalendáře i jiné povídky, Nešťastný policejní ředitel, Neznámé osudy dobrého vojáka Švejka, O dětech a zvířátkách, Opilecké historky aneb Jak se pívávalo, Oslí historie, Oslí historie aneb Vojenské články do čítanek, Osudy dobrého vojáka Švejka, Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 1+2), Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 11+12), Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 13+14), Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 3+4), Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 5+6), Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 7+8), Osudy dobrého vojáka Švejka (CD 9+10), Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Pod věchýtkem humoru, Podařený výlet a jiné povídky, Podivuhodné dobrodružství kocoura Markuse, Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona, Poslušně hlásím, Postrach domu, Povídky, Povídky 1, Povídky 2, Praha ve dne i v noci, Procházka přes hranice, Průvodčí cizinců a jiné satiry, Reelní podnik, Satiry a humoresky, Škola humoru, Školní čítanky a jiné satiry, Školní výlet, Švejk za první světové války, v ruském zajetí a v revoluci, Svět zvířat, Tajemství mého pobytu v Rusku, Terciánská vzpoura a j. povídky., Trampoty pana Tenkráta, Tři muži se žralokem a jiné poučné historky, Útrapy vychovatele, Utrpení pana Tenkráta, V polepšovně a jiné povídky, Vesele o novinách a novinářích, Veselé povídky s obrázky Josefa Lady, Větrný mlynář a jeho dcera, Z doby ´Strany mírného pokroku v mezích zákona´, Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška, Ze světa zvířat, Anekdoty a vůbec - CD, Život mezi dacany, Zrádce národa v Chotěboři

Wolker Jiří

(* 29.03.1900 - † 03.01.1924)

* Prostějov

Nejryzejší básník české proletářské poezie. Za života vydal pouze 2 knihy básní a knihu her, přesto však stačil vyrůst v mluvčího mladé, revolučně orientované poválečné generace a svým dílem si získat vřelý ohlas v širokých čtenářských kruzích. Zemřel v necelých 24 letech na tuberkulózu. Ve své básnické prvotině Host do domu (1921) je v duchu dobového vitalismu okouzlen prostými věcmi života a bezelstně věří v lásku lidí k lidem. Pak přichází Těžká hodina (1922), v níž chlapecké srdce v bolestném přerodu dospívá v srdce muže, poznává tíhu sociální skutečnosti a chápe nutnost zápasu o její změnu. Tvůrčí lidská dělnost a revoluční kolektivismus se stávají vůdčí ideou této nové etapy Wolkerovy poezie, vrcholící sociálními baladami. V nich Wolker vědomě navazuje na tradici balad K. J. Erbena. Na rozdíl od něho však nad člověkem nestojí neměnný mravní řád a osudovost, nýbrž odstranitelná společenská nespravedlnost. I v Třech hrách (1922) se Wolker pokoušel v různých polohách řešit sociální a mravní otázky. Z jeho prozaických prací mají největší význam pohádky (O milionáři, který ukradl slunce, O Jonym z cirkusu aj. ), jež patří k našim nejlepším pokusům o modernizaci pohádkového žánru.

Tvorba:

Balady, Host do domu, Jitřní píseň, Těžká hodina, V neděli se holky budou divit

Seifert Jaroslav

(* 23.09.1901 - † 10.01.1986)

* Praha

Tvorba:

Býti básníkem, Cantore di Praga, Čas plný písní, Chlapec a hvězdy, Co všechno zavál sníh, Deštník z Piccadilly, Halleyova kometa, Hlava Panny Marie, Jablko z klína, Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro,sbohem, Jaro sbohem, Kdybych se tak mohl vrátit, Koncert na ostrově, Koulelo se, koulelo, Kouzelná lucerna, Mahulena, krásná panna, Maminka, Milostná píseň, Mozart v Praze, Na vlnách TSF. Slavík zpívá špatně., Nejkrásnější bývá šílená, Odlévání zvonů, Osm dní, Píseň o Viktorce, Poštovní holub, Praha, Praha očima Jaroslava Seiferta a Ivana Svatoše, Romance o víně, Ruce Venušiny, Ruka a plamen, Šel malíř chudě do světa, Svatební cesta, Tichý dvojhlas, Třeba vám nesu růže, Už dávno nerostou konvalinky, Vějíř Boženy Němcové, Venuši dát hlavu do dlaní, Větvička jívy, Víno očima Jaroslava Seiferta a Ivana Svatoše, Všecky krásy světa, Zápas s andělem

Hanka Václav

(* 10.06.1791 - † 12.01.1861)

* Hoříněves

český básník, filolog a národní buditel Nadaný rolnický syn V. Hanka přišel po absolvování gymnázia v Hradci Králové v roce 1809 na pražskou universitu. Vystudoval filosofii a poté práva (1813-14 studoval ve Vídni). V březnu 1819 bylo Hankovi svěřeno popisování fondů Vlasteneckého (dnes Národního) muzea. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná. Psal verše, překládal lidovou poezii slovanských národů, vydával vlastní filologické práce i staré literární památky. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace. Literární činnost zahájil uveřejňováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných umění (1813) a v Puchmajerově almanachu Nové básně (1814). V roce 1815 a 1816 je vydal knižně. Jeho lyrické verše, svěží svým obsahem i formou, dosáhly značné obliby a v letech 1819-51 vyšly v dalších pěti vydáních. Některé z nich, zhudebněné J. V. Tomáškem, zlidověly. Pozdější epické básně z roku 1848 neměly již takovou úroveň, a tak si valné obliby nezískaly. Jako filolog se Hanka uplatnil především tím, že prosazoval zásady svého učitele J. Dobrovského. Již jako student a jakýsi vůdce družiny nadšených ctitelů české literatury protestoval proti zkostnatělé výuce češtiny na universitě (reprezentované J. Nejedlým) tím, že začal své druhy vyučovat češtinu podle zásad J. Dobrovského. Nejprve ve svém bytě a poté i v síních university. Když mu Nejedlý tuto činnost zakázal, vydal Hanka v roce 1817 Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského (do roku 1849 byl vydán osmkrát), kterým byl vlastně zahájen dlouholetý a urputný boj o pravopisnou reformu mezi tzv. analogisty (ionisty) a ypsilonisty. Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků a s jeho jménem je spjata i pravopisná reforma z roku 1846, tzv. skladebná, kterou w bylo nahrazeno písmenem v a místo dvojhlásky au se začalo psát ou. Hanka byl ve své době jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti. Byl uznávaným znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval rozsáhlé písemné i osobní styky s jazykovědci a slavisty z různých slovanských zemí a velmi se zasloužil o jejich vzájemnou spolupráci. Slovanství však u něho bylo spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.

Tvorba:

Dalimilova chronika česká, Hankovy písně a prostonárodní srbská múza, Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského, Mluvnice polského jazyka, Polyglotta kralodvorského rukopisu, Rukopis Králodvorský, i Zelenohorský

Těsnohlídek Rudolf

(* 07.06.1882 - † 12.01.1928)

* Čáslav

pseudonym Arnošt Bellis, byl český spisovatel, básník, dramatik, novinář a překladatel. Proslavil se bajkou O lyšce Bystroušce.
Studium započal v Čáslavi, odkud po čtyřech letech odešel do Hradce Králové, kde vystudoval gymnázium. Aktivně se zapojoval do činnosti soukromého studentského literárního kroužku. Poté začal studovat na filozofické fakultě v Praze, ale studia nedokončil. V roce 1906 se odstěhoval do Brna, kde chvíli pracoval v redakci Moravského kraje a po jeho zániku v Lidových novinách. Od roku 1908 psal soudničky pro Lidové noviny, později psal i jiné útvary, např. v roce 1912 byl válečný dopisovatel v Srbsku a Albánii za války s Tureckem.
Na studiích se seznámil s anarchismem, díky čemuž pronikl do okruhu S. K. Neumanna.
Vedl časopis Obzory, což byl orgán volného uměleckého sdružení Syrinxu.
Jeho tvorbu, především v počátcích, ovlivnil impresionismus, některé další impulsy převzal ze severské literatury. Jeho tvorba vyjadřuje jeho životní pesimismus, zdůrazňuje tragické životní situace. V básnické tvorbě se projevuje jako citlivý lyrik. Jako překladatel se věnoval skandinávským zemím.

Tvorba:

Kolonia Kutejsík, Liška Bystrouška

Dostál Vladimír

(* 02.10.1930 - † 19.01.1975)

* Česká Skalice

Kritik a literární historik 50.-70. let, soustředěný k odkazu meziválečné marxistické kritiky a estetiky, bojovný zastánce socialisticko-realistické orientace české literatury; též editor a překladatel.

Narozen 2.10.1930 v České Skalici v rodině chalupníka, po maturitě na reálném gymnáziuv Jaroměři (1949) studoval na pražské filozofické fakultě (obor čeština-filozofie), po skončení studia (1953) byl přijat jakoaspirant do moskevského Literárního institutu Maxima Gorkého (1953-57). Po návratu z Moskvy přednášel na tehdejším stranickém Institutu společenských věd v Praze (1957-62), po jeho zrušení přešel jako vědecký pracovník do Kabinetu Zdeňka Nejedlého ČSAV (1962-67) a odtud na kmenové pracoviště - Ústav pro českou literaturu na Strahově, kde vedl oddělení teorie. Kandidátskou disertační práci Kapitoly z dějin české marxistické kritiky a estetiky obhájil r. 1967.
Začal publikovat záhy, už v sedmnácti letech otiskl článek o Šaldovi v měsíčníku Středoškolák. O dva roky později už se pak jeho příspěvky objevují pravidelně ve Varu, Kulturní politice, Lidových novinách. Později přispíval kritikami, recenzemi a polemikami do časopisů Kultura (1957-62), Kulturní tvorba (1963-68) a Tvorba (1969-75). Zemřel na srdeční chorobu 19.1.1975 v Praze. V posledních letech života byl externím redaktorem obnovené Tvorby(1969-75) a vedoucím redaktorem českého znění časopisu Sovětská literatura.V Lidovém nakladatelství založil a redigoval knižnici teoretické literatury Kmen.
Věnoval pozornost především české meziválečné marxistické literární teorii a kritice. Zvláště jej upoutala osobnost Fučíkova. Avšak předmětem jeho první knižní práce, kterou vydal už jako jedenadvacetiletý student, byl Vítězslav Hálek; nevelká knížka Hálek sociálnívyšla v Knihovničce Varu r. 1951. Dostál hájí v této knížce básníka před výtkami sentimentality a naivnosti.
Další knižní práce Dostálovy vyšly po více než dvaceti letech. Juliu Fučíkovi věnoval nejdříve slovenský soubor statí Iskrivý talent(Bratislava 1972), kde z různých úhlů sleduje Fučíkův život a dílo. Fučíkovi divadelnímu kritikovi je věnována i další knižní monografìe Opona se zvedá(1973), sledující počátky Fučíkovy divadelní kritiky v letech 1923-25.
Hlavní fučíkovskou prací Dostálovou je rozsáhlámonografie Směr Wolker(1975).
Dostál pochopil, že marxistická teorie se nerodí v poklidném závětří pracoven, ale v boji názorů, v diskusích, polemikách. Protověnoval tolik pozornosti názorovým střetáním, v nichž krystalizovaly zásady marxistické uměnovědy. Mimo jiné prosadil spravedlivé uznání pro teoretický přínos Eduarda Urxe a F. C. Weiskopfa. Jako bytostnýpolemik utkával se s projevy idealistické a formalistické uměnovědy, především se strukturalismem, hlavně ve stati O světovém názoru... (Nová mysl, 1961), zasahoval do diskusí o socialistickém realismu, o ideologickýchotázkách tvorby.
Výběr svých statí a studií z let 1955-62, vztahujících se k problematicesocialistického realismu přetiskl ve svazku S realismem na křižovatce(1975).Najdeme tu medailony sovětských autorů - básníků, prozaiků, i teoretiků, dále studie věnované meziválečnému období - Fučíkovi, Neumannovi, Šaldovi - a také výběr z kritik a medailonů o českétvorbě z desetiletí po osvobození. Trvalou platnost mají Dostálovy úvahy o modernismu, moderním umění a avantgardě, i jeho vyvracení snah klást hranice mezi obecnou estetiku a estetiku programovou.
Nejzávažnější části Dostálova literárněvědného odkazu zřejmě zůstane kniha V tomto znamení(s podtitulem Příspěvky k dějinám české marxistické kritiky a estetiky meziválečného období, 1975).
Sovětské literatuře je věnován svazek Bílé na černém,který vyšel až r. 1976.Obsahuje studie o Lunačarském, Lifšicovi a řadu portrétů a studií, především významnou stať Živé problémy socialistického realismu.
Jako literární kritik sledoval Dostál velmi soustavně zvláště českou, ale i sovětskou literární produkcí. Zpočátku se zabýval především poezií a byl do jisté míry patronem nastupující básnické generace 50.a počátku 60.let, později se soustředil hlavně na sledování nové prózy.
Výrazná byla jeho činnost editorská. V 50.letech připravil k vydání dva výbory z díla Hálkova a Kapitoly z české literaturyJaroslava Vlčka. Mnoho vykonal pro seznámení se sovětskou marxistickou estetikou a literární teorii, uváděl k nám (zčásti i jako překladatel) především Lifšice a Lunačarského. Z A.V. Lunačarského připravil nejdříve nevelký svazek dvou zásadních studií pro edici Otázky a názory (Umění a světový názor, 1958),později dva obsáhlejší výbory české (Pozitivní estetika,1972, Stati o umění,1975)a jeden slovenský (Literárne siluety,1974). Z Michaila Lifšice uspořádal výbory Vítr dějin(1974) a Problémy umění a filozofie (1975). Edice doprovázel předmluvou nebo doslovem. Společně s Gustou Fučíkovou připravil k vydání výbor Ze zápisníků mladého Julia Fučíka(1963).Problematiku naší estetiky minulého století přiblížil antologii Čítanka z dějin české a slovenské estetiky XIX. století(1972).

Tvorba:

Bílé na černém, Čítanka z dějin české a slovenské estetiky, Hálek sociální, Opona se zvedá, S realismem na křižovatce, Slovo a čin, Směr Wolker, V tomto znamení, Zrcadla podél cesty

Bednář Jaroslav

(* 28.09.1889 - † 21.01.1976)

* Vysoké Mýto

Básník a prozaik, souběžník wolkerovsko-nezvalovské generace, publikující téměř celé půlstoletí; ve svém díle, prostoupeném humanismem, oslavou lásky, umění, rodného kraje a krás Prahy, se neustále vracel k zážitkům z první světové války.

Narodil se 28. 9. 1889 ve Vysokém Mýtě v rodině advokáta, spolužáka Aloise Jiráska. Prožil zde dětství a absolvoval gymnázium (1907). Poté vystudoval v Praze farmacii (1912). Jeho další život trvale poznamenala léta první světové války, která strávil na ruské a italské frontě a během nichž ztratil otce, matku, nejstaršího bratra a svou první lásku. Tyto okolnosti se výrazně promítly do jeho básnické a prozaické tvorby. Po první světové válce žil v Praze; pracoval jako lékárník a zároveň se věnoval literární činnosti. Stýkal se s mnoha předními básníky (J. Horou, K. Bieblem, J. Wolkerem, St. K. Neumannem, J. Hořejším, F. Hrubínem aj. ), psal do řady časopisů a novin od Lumíru po Rudé právo. Za okupace se podílel na protifašistickém odboji (spolupracoval např. s J. Fučíkem a J. Kratochvílem), aktivně se zúčastnil Pražského povstání. Po osvobození pokračoval v básnické tvorbě, v niž dominovaly společensky aktuální realistické verše. Za dlouholetou uměleckou aktivitu byl jmenován zasloužilým umělcem (1974). Zemřel 21. 1. 1976 v Praze.
Bednářovy básnické počátky jsou spjaty s Červnem a Rudým právem (v jehož nedělní příloze debutoval básní Slepci), s nástupem vitalismu a proletářské poezie. Po boku jejich čelných představitelů také vstoupil do literatury. Jeho první sbírka Lidská tvář(1923) obsahuje především verše inspirované válečnou zkušeností. Rovněž jeho druhá sbírka Proud světla(1926) přinesla poezii vytěženou ze zážitků na italské frontě. Třetí knížku Bednářových veršů představuje „epos o jedenácti zpěvech" Hvězdná tuláctví(1930). Je to jeho nejvýznamnější básnické dílo. Při jejich druhém vydání r. 1946 je Bednář rozšířil o Retortu, "pásmo básní z válečných let" 1938-45.
Nové vzepětí Bednářovy básnické činnosti nastalo počátkem 50. let 20. stol. V r. 1953 mu vyšla sbírka V lidu jsi. Následující sbírka Slunce nad domovem(1955) obsahuje autobiografické reminiscence na dětství, mládí i válečné roky. Další Bednářova básnická kniha Rodný stůlvyšla v r. 1959, kdy byl rovněž vydán výbor z autorovy dosavadní básnické tvorby (Básně, uspořádal F. Hrubín).
Poslední tři svazky veršů J. Bednáře přinesla 60. léta. Obsahově rozmanitá sbírka Živý dech(1963). Z jeho okouzlení Prahou pak vznikly dvě poémy: Má Praho, město múz(1966) a Cizinka a básník(1969).
Nejvýznačnější z Bednářových prozaických prací je román Červená země (1928). Bednářovy válečné zážitky se odrážejí také v povídkové knížce Probuzení ohně(1930) a v melancholicky laděném románu Bílý smích(1940).
Vzhledem k stále aktuálnímu protiválečnému zaměření a básnickým kvalitám značné části tvorby není Jaroslav Bednář autorem zcela doceněným. Snad je tomu tak proto, že jeho hlas "zněl v koncertu české poezie vždy nevtíravě a tiše", byť „vroucně, pravdivě a přesvědčivě" (V. Závada).

Tvorba:

Básně, Bílý smích, Červená země, Cizinka a básník, Hvězdná tuláctví, Lidská tvář, Má Praho, město múz, Probuzení ohně, Proud světla, Rodný stůl, Slunce nad domovem, V lidu jsi, Živý dech

Němcová Božena

(* 04.02.1820 - † 21.01.1862)

* Vídeň

Božena Němcová, rozená Barbora Novotná, později Barbora Němcová (4. února 1820? Vídeň – 21. ledna 1862, Praha), byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku novodobé české prózy.
Příjmení Panklová získala, až když si její matku Terezii Novotnou v létě roku 1820 vzal Johann Pankl. Roku 1821 se Panklovi přestěhovali do Ratibořic, kam se za nimi přistěhovala i její babička – Magdaléna Novotná (1825), která malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si babičku velmi zidealizovala.
Od roku 1826 do roku 1833 navštěvovala školu v České Skalici.
Roku 1837 jí rodiče našli ženicha – Josefa Němce (1805 – 1879) a ještě téhož roku se vzali. Josef Němec pracoval jako komisař finanční stráže (celník), jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a služební horlivosti. V souvislosti s tím byl často služebně překládán a rodina se s ním stěhovala. Manželství nebylo šťastné.

Roku 1840 se léčila u doktora J. Čejky, se kterým se spřátelila a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími spisovateli. O rok později (1841) se přestěhovala do Prahy. Zde pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena začala psát česky. Roku 1843 se s mužem odstěhovali do Domažlic, kde působila jako prakticky první národní buditel. Roku 1847 se opět stěhují z Domažlic. Roku 1848 je Josef Němec obviněn ze spiknutí, dochází k nucenému stěhování z místa na místo a v roce 1850 je Josef Němec přeložen do Uher; Božena Němcová se se čtyřmi dětmi stěhuje do Prahy, kde okamžitě navazuje styky s literárně činnými vlastenci. V roce 1851 pobývala s dětmi v lázních u České Třebové a roku 1852 jela za manželem do Uher a přitom navštívila Slovensko. V následujících letech podnikla do Uher ještě dalších několik cest.
Roku 1853 byl Josef Němec odvolán z funkce, nejprve mu byl snížen plat na polovinu, později mu byl plat zastaven úplně. Josef Němec se proto ocitl bez práce a Božena Němcová hledala pomoc u známých v Praze, avšak často neúspěšně. Právě v této době napsala Babičku. Tehdy bydlela v ulici Ječná a později v ulici Na Slupi (v obou jsou pamětní desky).
Seznámila se s vydavatelem Moravských novin Františkem Klácelem, který její díla vydával, a se sestrami Rottovými (Karolína Světlá a Sofie Podlipská).
Roku 1853 zemřel její syn Hynek, po jeho smrti pokračovaly neshody s manželem. Josef Němec podal dokonce návrh na rozvod, který však později stáhl.
V této době se Němcová sblížila s májovci. Jinak se Božena Němcová stáhla do ústraní, objevila se pouze na pohřbu Karla Havlíčka Borovského (1856).
Na podzim 1861 Němcová opouští manžela a odchází do Litomyšle, kde se pokouší živit prací pro nakladatele Augustu. V té době je ale již vážně nemocná a finanční nouze ji donutí k návratu do Prahy k manželovi. Krátce na to umírá v domě U Tří lip (dnešní ulice Na Příkopě).

Chudoba
Božena Němcová prožila celý život v ponižující chudobě a často i v hladu. Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. Její muž byl pohřben v Táboře.

Datum narození
Někteří autoři literatury faktu vyslovili hypotézu, že Božena Němcová byla nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské nebo její sestry Dorethey. Pro tuto hypotézu svědčí nejen vnější podoba a nezvykle dobrý vztah Kateřiny Zaháňské k Boženě Němcové, ale i zdánlivě vyšší věk Boženy Němcové (uvádí se alternativní rok narození - 1816 nebo 1817). Na druhou stranu existují velmi silné argumenty proti této spekulaci (např. podoba Boženy Němcové se sestrou), takže mezi literárními vědci je spíše odmítána.

Tvorba:

Babička, Babička - těsnopisně, Babička, Chyže pod horami, Pohorská vesnice, Báchorky a pověsti Boženy Němcové, Bylo nebylo, České pohádky, Deset pohádek o svatém Petrovi, Divá Bára, Dopisy lásky, Karla, Komplet Korespondence I. - IV., Korespondence I. (1844-1852), Korespondence II. (1853-1856), Korespondence III (1857-1858), Korespondence IV (1859-1862), Pohádky, Pohádky na dobrou noc, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Slovenské pohádky a pověsti, Tři pohádky, V zámku a v podzámčí

Foglar Jaroslav

(* 06.07.1907 - † 23.01.1999)

* Praha

Tvorba:

Boj o první místo, Chata v Jezerní kotlině, Devadesátka pokračuje, Dobrodružství v Zemi nikoho, Etapové hry, Historie Svorné sedmy, Historie Svorné sedmy a Nováček Bubáček píše deník, Hoši od Bobří řeky, Hry Jaroslava Foglara, Jeskyně Saturn, Jestřábe, vypravuj..., Když Duben přichází, Kronika Hochů od Bobří řeky, Kronika Hochů od Bobří řeky - 3.vyd. - II.díl Tábory ve Sluneční zátoce a na zelené říčce, Kronika ztracené stopy, Modrá rokle, Náš oddíl, Nováček Bubáček píše deník, Pod Junáckou vlajkou, Poklad Černého delfína, Přístav volá, Rychlé šípy, Rychlé šípy ve Stínadlech, Stínadla se bouří, Strach nad Bobří řekou, Svorní Gambusíni a jiné příběhy, Tábor smůly - Skautské taškařice, Tábor Svazu Třinácti, Tábor ve Sluneční zátoce, Tábor Zelené příšery - Příběhy z nejstarších kronik, Tajemná Řásnovka, Tajemství Velkého Vonta, Výprava na Yucatan, Z Bobří hráze, Záhada hlavolamu, Závod o modřínový srub, Život v poklusu

Hercíková Iva

(* 02.11.1935 - † 27.01.2007)

* Pardubice

Prozaička a scenáristka, autorka televizních a rozhlasových her; věnuje se jak literatuře pro mládež, především dívčí, tak i tvorbě pro dospělé, v nížzachycuje milostné a manželské krize našich současníků; využívá také žánru hororu.

Narodila se jako Iva Vodňanská 2. 11. 1935 v Pardubicích, otec byl bankovní úředník, matka farmaceutka. Po maturitě na jedenáctiletce v Liberci (1954) studovalana divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze dramaturgii a divadelní vědu (abs. 1958); v letech 1959-64 pracovala jako redaktorka v divadelní agentuře Dilia, od té doby se věnuje scenáristické a prozaické tvorbě. Jejím manželem byl satirik J. R. Pick (1925-1983).
Nejúspěšnější dílo I. Hercikové stojí hned na samém počátku: hojně vydávaná a překládaná novela pro dívčí čtenářky Pět holek na krku(1966), kterou pak doplnily na trilogii svazky Trest(1971)a Druhá láska(1973). Čtrnáctiletá Nataša a její čtyři přítelkyně překonávají zmatky puberty a prvních lásek, obdivují operní zpěváky, závidí si úspěchy u mládenců a lepší existenční podmínky, dokážou být sobecké a kruté. V linii úspěšné trilogie (vyšla souhrnně pod názvem Nataša, 1980) pokračuje novela Andrsenka(1978) o dívce, která zápasí se sklony k přílišnému vymýšlení (odtud získává i přezdívku podle slavného pohádkáře), a Sůvy(1983), příběh přátelství dvou protikladných dívčích typů, sportovkyně a zapálené bioložky. V novele Johana (1980) Hercíková pro mladé čtenáře beletristicky zpracovala mládí Karolíny Světlé. Novela Jak namalovat ptáčka(1983), která prošla před prozaickou podobou formou scénáře televizního a filmového, zachycuje nesnadné rozcestí třináctileté umělecky nadané dívky, která dostává dvojí výchovné podněty: od úspěšného a dobře situovaného otce - a od matky, která ji vede ke skromnosti - k náročnosti na sebe a k poctivosti.
Do oblasti literatury pro dospělé čtenáře vstoupila Hercíková povídkami hororového žánru — Pavouk, který kulhal (1969). Čtveřice povídek těží z absurdní nadsázky, z psychologické záhady - a dvě z nich se hlásí k tvorbě sugerující hrůzu. Tematicky se vrací ke krizím dívčího dospívání, ale spíše k dospělému čtenáři se obrací novela Jsem nebe (1971), zachycující nedělní výlet dvou šestnáctiletých dívek s jejich nápadníky. Obraz soupeření dvou kamarádek, milostných námluv a nedělních zábav podává svěže, ale s přílišným zjednodušením psychologické kresby.
Družstevní dům v Praze obývaný většinou umělci stal se dějištěm prvního autorčina románu Plástev medu(1976). Mezi dvěma společenskými večírky rozvíjejí se manželské a milostné osudy, soustředěné především do dvou složitých trojúhelníků. Konflikty dospělých se prolínají s příhodami dětí, román přímo překypuje dějem, ostré střihy přenášejí děj z jednoho bytu do druhého. Autorka projevila smysl pro dramatické i komické situace, většinou se však spokojuje záznamem, konstatováním její postavy zůstávají výlučně v zajetí milostných problémů. To platí i pro trojici novel Dvakrát do stejné řeky(1977). Jedna z novel, Uprostřed noci, vyšla předtím ve sborníku Tři příběhy o lásce(1914). Novely zachycují milostné krize a hledání v komorním zúžení, občas však s mnohomluvností a ulpíváním na povrchu. Pro novelu Stín spánku(1982) zvolila autorka atraktivní prostředí nemocnice, navíc oddělení s umělou ledvinou a složitými transplantacemi, a jako dějové schéma stále vděčný milostný trojúhelník, kolísání hezké třicetileté lékárnice mezi dvěma muži, z nichž jeden je spjat s léčením ledvin jako lékař a druhý jako pacient. Řešení nachází autorka v ženině obětí jako kdysi K. Světlá u svých hrdinek; lásku chápe jako morální pouto, závazek, povinnost.
I. Hercíková patří k úspěšným scenáristům filmovým (Pět holek na krku, 1967; Jsem nebe, 1970; Šance, 1970; Velká neznámá, 1971), televizním (Osm hodin vlakem, 1959; Slůňata, 1961; Sestry, 1967; Čekání, 1970; Dvakrát do stejné řeky, 1974; Ten kůň musí pryč, 1975; Sova sídlí v dutém stromě, 1978; Jak namalovat ptáčka, 1980, aj. ) i rozhlasovým (Sestry, 1969; Muži můj, neplač, 1971).
V roce 1986 emigrovala s třetím manželem do Německa a roku 1987 do USA. Nejprve na Floridu, poté na deset let na Manhattan a do New Yorku. Českého občanství se ale Hercíková nevzdala. Do Česka se natrvalo vrátila v roce 2000. Když ji postihla další těžká nemoc, které již nemohla vzdorovat, 27. 1. 2007 spáchala sebevraždu.

Tvorba:

Andersenka, Andrsenka, Chyťte se nebe, Dám si to ještě jednou, Dám si to ještě jednou aneb Indolúna, Druhá láska, Dvakrát do stejné řeky, Hester aneb o čem ženy sní, Jak namalovat ptáčka, Johana, Jsem nebe, K domovu se nedívej, anděli, Klára, holub růžový, Lékař duší a zvířat, Možná ho najdeš na ulici, Nataša, O štěňátku, O zvědavém štěňátku, Päť dievčat na krku, Pavouk, který kulhal, Pět holek na krku, Pět holek na krku po třiceti letech, Pět holek na krku, Trest, Plástev medu, Rady mladému muži, Stín spánku, Sůvy, Touha, Trest, Vášeň, Začalo to Redutou, Zrada